Rybníkářství má v českých zemích dlouhou tradici. První fáze středověkého zakládání rybníků na našem území je spojena s kláštery benediktinů a cisterciáků. Ve vrcholném středověku se na zakládání podílel také panovník. Největší rozmach, tzv. zlatý věk českého rybníkářství, je však spojen s podnikáním šlechty od druhé poloviny 15. do konce 16. století. Zejména rovinaté pánevní oblasti (Třeboňsko, Mostecko) a nížiny podél řek (Pardubicko, Poděbradsko, Nymburko) se vyvinuly v pozoruhodné kulturní krajiny s velkým množstvím rybníků. Pro jejich zdárné fungování byly vytvořeny také umělé vodní cesty (např. Nová řeka či Opatovický kanál), které rybníky zásobovaly dostatečným množstvím kvalitní vody.
Není náhodou, že rybníkářství je spojené s nejmajetnějšími rody tehdejších Čech – např. s Pernštejny ve východních nebo Rožmberky v jižních Čechách. Právě v druhé jmenované oblasti působili také dodnes známí rybníkáři jako Štěpánek Netolický nebo Jakub Krčín. Na Moravě se o chov ryb zasloužil olomoucký biskup a humanista Jan Dubravius, jehož latinský spis o rybnících vyšel dokonce tiskem.
Přestože kolem přibližně od roku 1600 prošlo rybníkářství určitým úpadkem, který souvisel s obecným demograficko-hospodářským vývojem, zhoršenými klimatickými podmínkami a válečnými událostmi třicetileté války, došlo v druhé poloviny 17. století k obnově či novému zakládání rybníků. Vrchnost i její úředníci přitom často vědomě navazovali na úspěšnou tradici předchozího století. Pozitivní vztah k rybníkům je patrný i u řady barokních autorů píšících o Čechách (Bohuslav Balbín, Mauritius Vogt). Taktéž barokní mapy, zejména Müllerova mapa Čech (1720), zvýrazňují plochy rybníků.
Teprve na konci 18. století se začalo ve větší míře přikračovat k vysoušení rybníků. Důvodem byla především nutnost uživit rostoucí populaci, což vedlo k proměně rybníků na zemědělsky obdělávaná pole. Přestože někde došlo v průběhu 19. století zpět k napuštění nádrže, je v dnešní krajině rybníků značně méně než v minulých staletích. Místa zaniklých rybníků lze identifikovat pomocí starých map a terénních příznaků (např. zrcadlo někdejšího dna a zřetelný val bývalé hráze). Pokud máme zájem o pestrou krajinu, je možné se inspirovat minulostí, neboť (především malé) vodní plochy jsou bez pochyby jejím obohacujícím prvkem s pozitivním dopadem na biodiverzitu a vodní režim.