V oblasti
ochrany přírody se při provádění řízených zásahů do ekosystému mluví o jejím
managementu. Jeho cílem je podpořit žádoucí stav daného území, například pomoci
vytvořit vhodné prostředí pro chráněné a ohrožené druhy. Podobně lze přemýšlet
také o managementu rybníků a okolní krajiny v minulosti, kdy se člověk
snažil pečovat o rybníky a ryby v nich. Samozřejmě účelem zde nebyla
ochrana ohrožených druhů, ale spíše zajištění bezpečného provozu a podmínek pro
dosažení ekonomického zisku z rybníkářství.
Jednotlivé
oblasti managementu rybníků a jejich okolí lze rozdělit do několika skupin. Zaprvé
se jednalo o opatření vodohospodářská. Rybník musel být vhodně
umístěn na toku, nebo k němu musela být přivedena voda umělým korytem.
Stejně tak se musel řešit odtok vody z rybníka. Zejména při vypouštění se
muselo dbát na objekty níže na toku, které by při nadměrném průtoku mohly být
poškozeny. Obdobně napouštění rybníka se nemělo dít na úkor mlynářů a dalších
uživatelů vody. Voda přiváděná do rybníka měla dosahovat požadovaných kvalit –
např. neměla být znečištěná. Důležitým konstrukčním prvkem každého rybníka byla
jeho hráz a výpust. Na jejich dobrý stav byl kladen důraz a mělo docházet
k pravidelným obhlídkám.
Druhou
část opatření představovala vlastní péče o ryby. Těm měla být poskytována kvalitní voda a dobré
podmínky pro rozmnožování a vývoj plodu. Byť zejména při umělém výtěru se rybám
dostávalo dnes zcela nepřípustného zacházení, byl i zde kladen důraz na
následné ošetření ryby. Právě rozdílný pohled historie a současnosti na welfare
(tj. kvalitní život) ryb nabízí prostor pro výzkum v rámci tzv. animal
studies.
Zatřetí
byla soustředěna pozornost na porost v rybníku a jeho okolí. Kořeny a stonky rostlin ve
vodě byly do jisté míry vítány, neboť skýtaly možnost úkrytu pro vajíčka a malé
rybky. Rovněž se břehy a hráze osazovaly stromy (hlavně vrbami a duby) pro
jejich zpevnění. Keře zase mohly zabránit nežádoucímu vstupu dobytka do těsné
blízkosti rybníků. Na druhé straně příliš mnoho porostu ve vodě ubíralo místo
rybám, takže byl při zimování rybníků regulován.
Jako
čtvrtý bod managementu lze zmínit regulaci činností v okolí rybníků, zejména pastvu
dobytka nebo jeho prohánění přes náhony, které zbytečně vířilo sedimenty a
kalilo vodu. Pasáci a ovčáci proto měli dobytek držet dál od chovných rybníků.
Ostatně pro účely napojení sloužily různé malé nádrže, často nazvané
Schaafteich či Viehteich (tedy Ovčí či Dobytčí rybník). V předmoderní době
ojediněle mohlo docházet také k chemickému znečištění – zejména
v místech poblíž těžby a zpracování nerostů. Taková voda pochopitelně
nebyla pro ryby vhodná, což si doboví aktéři uvědomovali a snažili se tento
případný konflikt řešit.
Kromě
aktivit přímo v terénu byla důležitá také otázka správy a administrativy. Tu měli na starosti
příslušní úředníci a porybní, jejichž povinností bylo vést příslušnou písemnou
evidenci (např. účty). V rámci správy rybničních sítí vznikaly také mapy. Ty sice obvykle
v porovnání s dnešními kartografickými díly nedosahovaly takové
kartometrické přesnosti, zato však díky své schematičnosti podávaly
srozumitelný obraz celých, mnohdy složitých rybničních sítí. Lze mluvit o
mapových inventářích rybničních soustav, které úředníkům usnadňovaly orientaci
nejen v otázkách vodohospodářských, právních a dalších. Jak ukazuje
příklad z okolí Telče, některé menší rybníky byly zakresleny tzv.
korálkovou metodou. Tvar rybníku na mapě sice nemusel odpovídat skutečnosti,
ale důležitá byla už samotná evidence v mapě, která úředníkům dávala mimo
jiné informaci o majetkových poměrech – tedy komu který rybník patří, co spadá
do jejich kompetence a co je naopak potřeba řešit např. se sousední vrchností
nebo s provozovateli mlýnů a pil.